Dnes mě velmi zasáhla smrt Ivety Bartošové a rozhodla jsem se napsat krátký článek.

Díky mým starším sestrám jsem vyrostla na Daliborovi Jandovi, skupině Queen nebo Modern Talking, a také na Ivetě Bartošové.

Ráda bych vyjádřila svůj smutek nad tím, že Iveta odešla. Takový konec si nezasloužila.

Místo, aby se jí dostalo pomoci, tak ji naše společnost ještě více ubližovala. A to se mi prostě nelíbí.

Nemám ráda bulvár a ani mě nezajímá život celebrit. Mám totiž svůj vlastní život a mám pocit, že lidé, kteří žijí tím, že řeší životy jiných, si nikdy neužijí svůj vlastní život, který může být někdy až příliš krátký.

Věřím tomu, že kdybychom my lidé nežili životy jiných a příliš se nezajímali o to, co dělá jaká celebrita, pak bychom neživili bulvární plátky a Iveta tu mohla být s námi.

Nechci nikoho odsuzovat, nicméně bych ráda poukázala na to, že deprese, ač se jeví jako malá, by se neměla podceňovat. Nejvíce však záleží na našem okolí a na podpoře, které se nám v takové situaci dostává od našich blízkých.

Sama jsem zažila lehkou depresi, s Ivetinou se samozřejmě nedá srovnávat. Nicméně vím, jak reaguje okolí. A bohužel i já jsem se v té době setkala s odporem v mé vlastní rodině. Deprese je stále považována za známku slabosti a lenosti a bohužel naši blízcí místo, aby nás podrželi a pomohli nám, tak nám dost často sdělí větu typu: „Vzchop se, dej se dohromady, a pak přijď. Nemůžu se na to dívat.“ Nebo něco podobného. Bohužel tohle člověku v depresi vůbec nepomůže, ba naopak. Na koho se pak má obrátit, když ne na svoje blízké? Navíc, když se sám s takovou nemocí nesetkal. Ano, je to nemoc. Máte-li angínu, také Vám nikdo neřekne, vzchop se a šupajdi mezi lidi. Tak proč tolik lidí podceňuje depresi?

Je nutné rozlišovat mezi špatnou náladou, která trvá přechodně, jednoduše se nám nic nechce a jsme smutní, nic nás nebaví. A lehkou nebo dokonce těžkou depresí, kdy bychom opravdu měli vyhledat lékařskou pomoc.

Ztráta blízkého člověka je jedním z nejtěžších období našeho života. Každý jsme navíc jiný a někdo je emotivnější a všeobecně citlivější. Rozchod je citově vyčerpávající záležitost a není tedy na místě se odsuzovat, pokud Vaše špatná nálada přeroste v depresi.

Pokud jste ztratila blízkého člověka, Vašeho partnera, i přesto, že od Vás „jen“ odešel a jeho odchod Vás zasáhne natolik, že i několik měsíců cítíte špatnou náladu a měla byste obavu, že už se nejedná o přirozený smutek nad ztrátou, ale že trpíte depresí, nestyďte se a navštivte lékaře. Nejsem zastáncem anti-depresiv, ani jiných léků. Ale někdy stačí poradit se nebo si jen popovídat s psychologem.

Ne každý z nás má podporující rodinu nebo blízké kamarády. Někdy už jen to, že se někomu vypovídáte, nesmírně pomůže. Především nám ženám. Vypovídáte se kamarádce, popláčete si a je Vám hned lépe. Muži mají v tomto směru smůlu. Většina z nich své problémy drží v sobě. Což dříve nebo později musí ven, otázkou pak zůstává, jak se to „ven“ projeví.

Proto se nestyďte ani neobviňujte, pokud máte pocit, že jste v depresi a navštivte psychologa nebo Vašeho lékaře. Někdy je těžké depresi rozpoznat. Zvláště, pokud jste se s ní ještě nikdy nesetkala.

Iveta již bude mít klid, moc jí ho přeju a přeju nám všem, abychom žili svůj vlastní život a užili si jej, co to jde. Život je totiž strašně krátký a rychle utíká a navíc nikdo z nás neví, jak dlouho má ještě před sebou. Proto hledejte v životě krásné chvíle a snažte se radovat se i z maličkostí.