Vaše dotazy a bolest v nich mě přiměla k tomu, abych si sedla a napsala svůj pohled na věc. Proč je to tak těžké a tak strašně moc bolestivé, když nám láska našeho života oznámí, že už s námi nechce být, že nás nemiluje a chce žít jinak, s někým jiným…..

Dotkla se našeho citlivého místa. Srdce člověka chce milovat, srdce člověka chce být milováno. Jak moc všichni prahneme po lásce druhých lidí. V dětství se dožadujeme objetí maminky nebo tatínka a když jej nedostaneme, je nám smutno, cítíme se sami a odstrčení. Pokud máte mladšího sourozence, jistě víte, jaké to je, když mamánek má všechnu lásku a na Vás se již nedostává. Vy jste starší rozumnější, bla bla bla. Ale může toto pochopit dětské srdíčko? Kolik z nás si ve svém nitru nese nepochopení a nedostatek lásky z dětství a tento nedostatek pak ovlivňuje jeho milostný život po mnoho let v dospělosti?

Zamysleli jste se někdy nad tím, že Váš pocit méněcennosti a nedostatku lásky vznikl velmi často v dětství? Malé dítě nepochopí, že je maminka unavená, a proto mu nevrle odsekne. Malé dítě neví, že maminka s tatínkem se hádají a křičí na sebe, protože mají finanční problémy a navíc tatínka propustili z práce.

A jak je možné, že jsme nyní již se čtvrtým partnerem a jako by se historie opět opakovala. Zase stejná písnička, na začátku je všechno nádherné, růžové… Za pár měsíců se ale postupně všechno vrátí do zajetých kolejí. Je to náhoda, osud? Nebo je v tom něco víc. Jsou to naše vzory z dětství, které vytvořily naše přesvědčení o nás samých?

Lásku potřebujeme stejně jako jídlo a spánek. Přímo po ní bažíme. Většinou je ale tahle “láska” druhého vlastně náplast, která má zakrýt nedostatek naší lásky k sobě samým. Když nás naše “životní” láska opustí, náplast se strhne, ale naše zranění ještě není zahojené, rána je obrovská a teď bolí mnohonásobně víc. Do odkryté rány se dostává smetí, které v otevřené ráně pálí a pálí a my nevíme, jak z toho ven. Chceme zpátky naši náplast nebo rychle jinou náplast, která by nám naše zranění ukryla a dala nám pocit úlevy.

Nebylo by ale lepší tu ráno jednou pro vždy zahojit a už nepotřebovat žádnou “náplast” v podobě lásky druhého?

Když tu ránu zahojíme, náplast nebude potřeba, již nebudeme potřebovat lásku druhého, abychom se cítili dobře. Budeme se cítit skvěle sami se sebou a nová láska (s ním/ s ní nebo někým jiným) nás bude mnohem více těšit a zjistíme, že náš nový vztah je harmoničtější a stabilnější.

Udělejme tedy jednou něco sami pro sebe a milujme se takové, jací jsme. Nespoléhejme na lásku druhých, aby jen na chvíli zakryli nedostatek naší vlastní lásky k sobě samým a měli tak moc nad naším štěstím a životní pohodou.

Krásný den plný lásky k sobě!!!