Všichni chceme to samé: chceme BÝT ŠŤASTNÍ!

Někdy to ale vypadá, že celý svůj život štěstí hledáme, ale jako by nám stále unikalo?

Každý chce ke štěstí něco jiného. Pro někoho je to vztah a láska, pro jiného peníze, pro dalšího svoboda. Někdo chce možná všechno dohromady. Jak je ale možné, že nám štěstí stále uniká?

Možná je to tím, že vždy chceme něco jiného než právě teď máme. Jako bychom byli stále nespokojeni a nikdy nedosáhli toho, po čem toužíme. Jako by to něco, to štěstí, stále unikalo, ať se snažíme, jak chceme.

Není to ale tím, že vždy když dostaneme to, co jsme chtěli, na chvíli zajásáme a začneme se honit za něčím jiným? Chováme se, jako bychom zapomněli, jak moc jsme po tom vztahu, práci či lásce toužili. Už pro nás není tak dobrá, jako když jsme ji neměli a jen jsme po ní toužili.

Málokdy si vážíme toho, co již ve svém životě máme a chceme čím dál tím víc a nebo prostě chceme jen to, co nemáme. A když toho dosáhneme, tak si toho zapomeneme vážit. A tak je to pořád dokola celý život.

Opravdu vás baví takto se honit? Vždyť ten život je už takto dost krátký. Zastavte se na chvíli a vydechněte.

A hlavně se mezi svým výdechem a nádechem rozhlédněte, kolik toho již máte ve svém životě teď a tady. Užijte si to, co máte. Co když to tu zítra nebude? Co když to zítra někam zmizí a vy si uvědomíte, jak jste to milovali, až když to odejde. Je to škoda, nemyslíte?

Žijte svůj život teď a tady, ne včera a předevčírem nebo zítra a příští rok.

Nečekejte na to, až se stane to či ono, abyste mohli být šťastní. Najděte krásu života v přítomném okamžiku.

Uvědomte si, že včerejšek se již nikdy nevrátí a zítřek, ten nemusí nikdy přijít.

Před asi 6ti lety jsem byla v Jihoafrické republice. Můj bývalý šéf je Jihoafričan, který žije v Praze. Ne, není to Černoch :-).

Je to bílý Jihoafričan a jelikož je ve věku mých rodičů, považuji ho za svého druhého otce. Je to inteligentní, milý a světaznalý starší pán, který mi prostě přirostl k srdci. A když mi před lety nabídl, abych s ním a jeho sestřenicí jela do Jihoafrické republiky, když jeho děti neměly čas, neváhala jsem ani minutu a vyrazila.

Byla to nádherná zkušenost. Celých deset dní jsme strávili v autě. Každý den jsme ujeli stovky kilometrů, abychom za pár dní projeli několik měst a dostali se z bodu A, tedy Kapského města na jihu země, do naší cílové destinace, parku Umfolozi, kde jsme strávili několik dní v chatičkách. V parku jsme žili společně s hyenami, které nám v noci okusovaly venkovní posezení (plastové židle) a kvůli kterým jsme v chatkách nesměli mít žádné jídlo, protože si hyeny uměly otevřít dveře zvenčí, a také společně se lvy, jejichž stopy jsme ráno při procházkách parkem zkoumali s naším průvodcem. Ano, procházkách, nejezdili jsme autem jako v klasickém safari, ale chodili jsme divočinou s jedním černochem s puškou před námi.

Asi Vás překvapí skutečnost, že tento park má stejnou rozlohu jako naše země. Náš černošský průvodce mi nejdřív vůbec nevěřil, a pak se opravdu hodně smál :-).

  Byl to nezapomenutelný zážitek, který mi ukázal život skutečně chudých lidí a dětí. Na úplně prví fotce vidíte chlapce, kteří žebrali a kteří si hráli s plechovkami od piva, jenž tu zanechali turisti.

Kolikrát když si na toto vzpomenu, si uvědomím, jak bohatí a šťastní jsme a kolik věcí máme, kterých si vůbec nevážíme.

Snad proto jsem se na začátku tohoto roku rozhodla k adopci na dálku, abych pomohla malému chlapci z Indie studovat a žít život, který je pro naše děti samozřejmostí a jehož daru si mnohdy naše děti ale i my sami dostatečně nevážíme.

Pokud byste někdy chtěli pomoci i Vy, zde jsou stránky charity, u které jsem chlapce adoptovala.

Važte si života, který žijete a věcí, které máte teď!