Všichni chceme to samé: chceme BÝT ŠŤASTNÍ!

Žebrající chlapci v JAR

Někdy to ale vypadá, že celý svůj život štěstí hledáme, ale jako by nám stále unikalo?

Každý chce ke štěstí něco jiného. Pro někoho je to vztah a láska, pro jiného peníze, pro dalšího svoboda. Někdo chce možná všechno dohromady. Jak je ale možné, že nám štěstí stále uniká?

Možná je to tím, že vždy chceme něco jiného než právě teď máme. Jako bychom byli stále nespokojeni a nikdy nedosáhli toho, po čem toužíme. Jako by to něco, to štěstí, stále unikalo, ať se snažíme, jak chceme.

Není to ale tím, že vždy když dostaneme to, co jsme chtěli, na chvíli zajásáme a začneme se honit za něčím jiným? Chováme se, jako bychom zapomněli, jak moc jsme po tom vztahu, práci či lásce toužili. Už pro nás není tak dobrá, jako když jsme ji neměli a jen jsme po ní toužili.

Málokdy si vážíme toho, co již ve svém životě máme a chceme čím dál tím víc a nebo prostě chceme jen to, co nemáme. A když toho dosáhneme, tak si toho zapomeneme vážit. A tak je to pořád dokola celý život.

Opravdu vás baví takto se honit? Vždyť ten život je už takto dost krátký. Zastavte se na chvíli a vydechněte.

A hlavně se mezi svým výdechem a nádechem rozhlédněte, kolik toho již máte ve svém životě teď a tady. Užijte si to, co máte. Co když to tu zítra nebude? Co když to zítra někam zmizí a vy si uvědomíte, jak jste to milovali, až když to odejde. Je to škoda, nemyslíte?

Žijte svůj život teď a tady, ne včera a předevčírem nebo zítra a příští rok.

Nečekejte na to, až se stane to či ono, abyste mohli být šťastní. Najděte krásu života v přítomném okamžiku.

Uvědomte si, že včerejšek se již nikdy nevrátí a zítřek, ten nemusí nikdy přijít.

Před asi 6ti lety jsem byla v Jihoafrické republice. Můj bývalý šéf je Jihoafričan, který žije v Praze. Ne, není to Černoch :-).

Je to bílý Jihoafričan a jelikož je ve věku mých rodičů, považuji ho za svého druhého otce. Je to inteligentní, milý a světaznalý starší pán, který mi prostě přirostl k srdci. A když mi před lety nabídl, abych s ním a jeho sestřenicí jela do Jihoafrické republiky, když jeho děti neměly čas, neváhala jsem ani minutu a vyrazila.

Byla to nádherná zkušenost. Celých deset dní jsme strávili v autě. Každý den jsme ujeli stovky kilometrů, abychom za pár dní projeli několik měst a dostali se z bodu A, tedy Kapského města na jihu země, do naší cílové destinace, parku Umfolozi, kde jsme strávili několik dní v chatičkách. V parku jsme žili společně s hyenami, které nám v noci okusovaly venkovní posezení (plastové židle) a kvůli kterým jsme v chatkách nesměli mít žádné jídlo, protože si hyeny uměly otevřít dveře zvenčí, a také společně se lvy, jejichž stopy jsme ráno při procházkách parkem zkoumali s naším průvodcem. Ano, procházkách, nejezdili jsme autem jako v klasickém safari, ale chodili jsme divočinou s jedním černochem s puškou před námi.

Asi Vás překvapí skutečnost, že tento park má stejnou rozlohu jako naše země. Náš černošský průvodce mi nejdřív vůbec nevěřil, a pak se opravdu hodně smál :-).

Naše jídelna, ubývák a kuchyně dohromady

  Byl to nezapomenutelný zážitek, který mi ukázal život skutečně chudých lidí a dětí. Na úplně prví fotce vidíte chlapce, kteří žebrali a kteří si hráli s plechovkami od piva, jenž tu zanechali turisti.

Kolikrát když si na toto vzpomenu, si uvědomím, jak bohatí a šťastní jsme a kolik věcí máme, kterých si vůbec nevážíme.

Snad proto jsem se na začátku tohoto roku rozhodla k adopci na dálku, abych pomohla malému chlapci z Indie studovat a žít život, který je pro naše děti samozřejmostí a jehož daru si mnohdy naše děti ale i my sami dostatečně nevážíme.

Pokud byste někdy chtěli pomoci i Vy, zde jsou stránky charity, u které jsem chlapce adoptovala.

Važte si života, který žijete a věcí, které máte teď!

Já a naši dva průvodci parkem

Vaše dotazy a bolest v nich mě přiměla k tomu, abych si sedla a napsala svůj pohled na věc. Proč je to tak těžké a tak strašně moc bolestivé, když nám láska našeho života oznámí, že už s námi nechce být, že nás nemiluje a chce žít jinak, s někým jiným…..

Dotkla se našeho citlivého místa. Srdce člověka chce milovat, srdce člověka chce být milováno. Jak moc všichni prahneme po lásce druhých lidí. V dětství se dožadujeme objetí maminky nebo tatínka a když jej nedostaneme, je nám smutno, cítíme se sami a odstrčení. Pokud máte mladšího sourozence, jistě víte, jaké to je, když mamánek má všechnu lásku a na Vás se již nedostává. Vy jste starší rozumnější, bla bla bla. Ale může toto pochopit dětské srdíčko? Kolik z nás si ve svém nitru nese nepochopení a nedostatek lásky z dětství a tento nedostatek pak ovlivňuje jeho milostný život po mnoho let v dospělosti?

Zamysleli jste se někdy nad tím, že Váš pocit méněcennosti a nedostatku lásky vznikl velmi často v dětství? Malé dítě nepochopí, že je maminka unavená, a proto mu nevrle odsekne. Malé dítě neví, že maminka s tatínkem se hádají a křičí na sebe, protože mají finanční problémy a navíc tatínka propustili z práce.

A jak je možné, že jsme nyní již se čtvrtým partnerem a jako by se historie opět opakovala. Zase stejná písnička, na začátku je všechno nádherné, růžové… Za pár měsíců se ale postupně všechno vrátí do zajetých kolejí. Je to náhoda, osud? Nebo je v tom něco víc. Jsou to naše vzory z dětství, které vytvořily naše přesvědčení o nás samých?

Lásku potřebujeme stejně jako jídlo a spánek. Přímo po ní bažíme. Většinou je ale tahle “láska” druhého vlastně náplast, která má zakrýt nedostatek naší lásky k sobě samým. Když nás naše “životní” láska opustí, náplast se strhne, ale naše zranění ještě není zahojené, rána je obrovská a teď bolí mnohonásobně víc. Do odkryté rány se dostává smetí, které v otevřené ráně pálí a pálí a my nevíme, jak z toho ven. Chceme zpátky naši náplast nebo rychle jinou náplast, která by nám naše zranění ukryla a dala nám pocit úlevy.

Nebylo by ale lepší tu ráno jednou pro vždy zahojit a už nepotřebovat žádnou “náplast” v podobě lásky druhého?

Když tu ránu zahojíme, náplast nebude potřeba, již nebudeme potřebovat lásku druhého, abychom se cítili dobře. Budeme se cítit skvěle sami se sebou a nová láska (s ním/ s ní nebo někým jiným) nás bude mnohem více těšit a zjistíme, že náš nový vztah je harmoničtější a stabilnější.

Udělejme tedy jednou něco sami pro sebe a milujme se takové, jací jsme. Nespoléhejme na lásku druhých, aby jen na chvíli zakryli nedostatek naší vlastní lásky k sobě samým a měli tak moc nad naším štěstím a životní pohodou.

Krásný den plný lásky k sobě!!!

Také jste si všimli, že většina lidí má dar utěšovat lidi kolem sebe, když se jim stane něco špatného, přijdou o zaměstnání, zhroutí se jim vztah nebo prostě jen udělají chybu, zmýlí se? O takových lidech mluvíme jako o empatických, podporujících a skvělých kamarádech, kteří nás podpoří a podrží v dobrém i zlém. Máme je za to rádi. Možná jste právě jedním z nich.

Pokud ale uděláte tu chybu vy sami, přijdete o zaměstnání nebo váš vztah se žene do záhuby, zmýlíte se, prostě něco nevyjde, co vám říká váš vnitřní hlas? Jak s vámi mluví, nebo-li jak mluvíte sami se sebou ve své mysli? Je podporující a empatický nebo kritický a plný výčitek, někdy dokonce vulgární vůči naší osobě?

Většina lidí nejvíce kritizuje sama sebe. Každý z nás ho má, vnitřní hlas. Každý z nás mluví sám se sebou v podobě myšlenek v naší hlavě. Tento vnitřní hlas nás hodnotí, ať už kladně nebo záporně. Bohužel převažuje záporné hodnocení, tedy kritika nebo i sebelítost.

Zamysleli jste se někdy nad tím, co říká váš vnitřní hlas v nejrůznějších životních situacích? Je to váš milý vstřícný kamarád, který dokáže tolerovat vaše omyly nebo je to nepříjemný bručoun nebo dokonce vztekloun, který vám vše vyčítá nebo vám snad nadává?

Proč je o tolik jednodušší podpořit kamaráda než-li sám sebe? A hlavně napadlo vás někdy, jak vaše sebemluva ovlivňuje váš život? Možná tomu nebudete věřit, ale sebemluva je velmi důležitá a je dobré si jí začít všímat.

Může významně ovlivnit náš život. A to v obou případech, negativní sebemluvy i té pozitivní.

Ta negativní nepřátelská sebemluva nás může výrazně poškodit, ničí naše už tak nízké sebevědomí, nedovolí nám chybovat, tedy být lidmi, protože ne nadarmo se říká: “Chybovat je lidské.” a “Chybami se člověk učí.”

Pozitivní sebemluva nám dodává sebevědomí, motivuje nás a podporuje ať už se nám daří čí nikoli. Prostě je to náš nejlepší kamarád, který vždy stojí na naší straně a můžeme se na něj spolehnout.

Váš vnitřní hlas tedy významně ovlivňuje kvalitu vašeho života, vaše úspěchy nebo neúspěchy. Věnujte mu tedy pozornost a snažte se jej změnit ve vašeho věrného kamaráda. Vždyť nejvíce času trávíte sami se sebou, ne? A ať se nám to líbí nebo ne, nás samotných se prostě nezbavíme, vždy tu budeme, ať se nám to líbí nebo ne, tak proč si toho našeho vnitřního kritika nenaklonit na naši stranu a nespřátelit se s ním, přeci jenom tu s námi bude celý život. A co je na tom nejlepší? Když změníte svůj vnitřní hlas, uvědomíte si, že nejste tolik závislí na svém okolí. Už vás nebude trápit, že si okolí nevšimlo vašeho nového svetru, vašeho úspěchu v zaměstnání. Vy se přeci dokážete pochválit i tak. A když vás někdo kritizuje? Tak ať, váš vnitřní hlas dokáže stát při vás a pochopit, že z každé chyby se dá poučit a kdyby nenastala, člověk by ani nevěděl, jak být příště lepší a dělat v dané oblasti méně chyb.

Pamatujte si! NEMŮŽETE OVLIVNIT CHOVÁNÍ DRUHÝCH, ALE VŽDY MŮŽETE OVLIVNIT SAMI SEBE A SVÉ CHOVÁNÍ A JEDNÁNÍ.

Pěkný sluníčkový den 🙂

čtěte také

Vím, jak je rozchod těžký.

Většina z nás dělá spoustu chyb, které vše jen zhoršují. Pojďme se na ně podívat zblízka a vyvarovat se tak dalšího trápení.

Připravila jsem pro Vás krátký eBook: “5 zásadních chyb po rozchodu”, který Vám ukáže, co opravdu nedělat a čeho se teď vyvarujte, abyste si ještě více neublížili. Ano, píši neublížili, protože tato pravidla platí jak pro ženy, tak i pro muže. Tyto chyby dělají i někteří muži.

eBook je zcela ZDARMA a po vyplnění krátkého formuláře Vám bude automaticky zaslán na Váš email.

Formulář najdete na stránce “Neodcházejte s prázdnou”. A proč neodcházejte s prázdnou? Někteří z Vás si nejsou jisti, zda si mají eBook “6 kroků, jak ho získat” koupit. A jelikož jsem tyto stránky připravila, abych pomohla těm z Vás, kteří teď prochází složitým obdobím, jelikož si sama dobře pamatuji, jaké to je. Rozhodla jsem se připravit něco, co by získal každý návštěvník mých stránek a vyvaroval se tak další bolesti, která je už tak dost veliká.

Proto nečekejte ani chvíli a stáhněte si jej hned teď!

Přeji Vám krásné čtení a pohodový slunečný den.

Eva

Přeji krásný propršený den 🙂

Již brzy se v Praze uskuteční velmi zajímavý živý seminář s názvem Just Love. Termín pro tuto akci je 14.6., tak jej nepropásněte!

Právě proto, že čtete tyhle stránky, patříte mezi skupinku lidí, kteří chtějí svoji lásku zpět a chtějí si jí i udržet. Záleží Vám na Vašem osobním životě a jste ochotni se dále rozvíjet v oblasti vztahů a lásky, a proto si myslím, že by mohl být tento seminář pro Vás velmi zajímavý.

Pokud chcete vědět víc, podívejte se ZDE.

Co o semináři říkají jeho tvůrci:

“Just love je lidské učení o lásce, síle a zranitelnosti o tom jak lásku udržovat, kultivovat a rozvíjet a přitom zůstat sám sebou s vlastními limity a povahou zdánlivě nedokonalým lidstvím.”

Těším se, že se na semináři třeba potkáme.

A nevěšte hlavu, věřím, že se počasí brzy zase vyjasní a s ním i úsměv na Vaší tváři 🙂

I takovým známým osobnostem, jakými jsou britský princ William a jeho nynější žena Kate, vévodkyně z Cambridge, občas zaskřípe zdánlivě zcela harmonický vztah. Není to zase tak dávno, kdy se pár snů Kate a William rozešli. Všechny nás to zcela překvapilo, vždyť to byl takový snový pár.

Pokud nevíte, co náseledovalo, pak čtěte dál ….

Kate sice byla určitě smutná a zklamaná, že jí její pohádkový vztah nevyšel. Nicméně si zachovala svoji hrdost a pokračovala dál ve svém životě, jako by se nic zvláštního nedělo.

Věnovala se svým koníčkům, scházela se se svými přáteli a jako každá mladá žena si užívala života plnými doušky. Mimo jiné přestala Williama zcela kontaktovat, dokonce se před ním nechala zapírat a vyhýbala se jeho telefonátům. Jinými slovy nastolila bezkontaktní období.

Po nějakém čase ji začal William postrádat, začala mu nesmírně chybět. Volal jí a nadbíhal. Hrdá Kate o něm ale nechtěla nic slyšet a žila si dál. Pokud s ním mluvila, pronesla jen pár slov. Rozhodně mu nenadbíhala, nekontrolovala telefon ani emailovou schránku. Její život na něm nazávisel. Vysílala tak dostatečně silnou energii, že si je vědoma své vlastní jedinečnosti a žádné princátko ke svému štěstí nepotřebuje. A co se dělo dál?…. to už je nám všem známé. Pohádka měla své pokračování a šťastný pohádkový konec. William si uvědomil, že by o ni mohl přijít nadobro a byl ochoten udělat cokoli, aby měl takovou ženu zpět po svém boku a patřila jenom jemu.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec….

Ve světě známých osobností se ale takovýchto párů najde více. V poslední době se takto rozešli na příklad i Václav Noid Bárta a jeho přítelkyně. Po nějakém čase se dali opět dohromady a společné plány do budoucnosti s miminkem na cestě na sebe nedaly dlouho čekat.

Šťastné návraty nejsou výsadou králů a známých osobností. Každým dnes se k sobě navrací lidé, kteří  jen potřebovali čas uvědomit si své priority.

Sedím v letadle do Londýna. Chystám se na seminář a ještě ani nevím, jak úžasný víkend na mne čeká.

Miluju Londýn, je to sice už 11 let, co jsem se jako mladá 22tiletá dívka vydala do tohoto velkoměsta, ale někdy mám pocit, že to bylo včera. Londýn je můj druhý domov a nedám na něj dopustit.

3 roky mého života v tomto krásném městě zanechaly tak silné dojmy, že se sem vracím alespoň jednou až dvakrát ročně a někdy mám pocit, že to v Praze zabalím a odstěhuju se do UK. Ale na druhou stranu, všude dobře, doma nejlíp a i Praha má něco do sebe. Za těch 8 let, co jsem zpět v Čechách se toho v Londýně moc nezměnilo, lidé sem přicházejí na zkušenou, někteří zůstanou, jiní zase odejdou a tak pořád dokola.

Spíš než Londýn jsem se změnila já. Jak se říká, kdo neroste, ten jako by umíral. A je to pravda. Každý člověk roste, vyvíjí se. Nebo by se o to alespoň měl snažit. Stagnace je v životě to nejhorší, nikam se neposouváte,  váš život jako by ustrnul na místě, ze kterého se nemůžete hnout dál. Selfdevelopment nebo-li osobní růst je pro mne hodně důležitý, a pokud chcete mít zdravý partnerský vztah, pak by měl být důležitý i pro vás.

V Londýně je krásně, hned bych se vrátila, je to město plné života, různých typů lidí a barev.  A pro singles je to ráj. V Praze má žena pocit, že na chlapa ani nenarazí, tedy na svobodného chlapa. V Londýně je těch svobodných haba děj. Singles – především nezadaní profesionálové sem přijíždějí za prací a užívají si krás tohoto města. Nádherné parky, kde si můžete udělat s kamarády nedělní picknik, jsou plné zeleně a neodbytných veverek, které jsou schopné vlézt vám až do tašky nebo třeba na nohu, to mluvím ze své zkušenosti. Můžete se kochat památkami a obdivovat místní muzea, která jsou zcela zadarmo, tedy většina. No a po večerech zavítat do místních barů a diskoték. Nezapomeňte se pěkně obléknout a vzít si pěkné boty. Asi vás to udiví, ale v teniskách vás do klubu nepustí, no a v některých klubech si ověří, že je vám více než 24 let. Důvod? Mladší ročníky zde moc neutratí.

Londýn je plný barev a to doslova, Londýn není jen hlavní město UK, je to celý svět na jednom místě.

Kdo z Vás se sem ještě nepodíval, vřele doporučuji. Pokud zde žijete, zjistíte, že má i stinné stránky, jako útok v roce 2004, který ve mně zanechal silné emoce, byla jsem tehdy doma, bez práce, když mi přítel zavolal a říká: pusť si televizi, nechoď ven a hlavně nejezdi nikam metrem ani autobusem. Byla jsem vystrašená k smrti a nechápala, co se děje. Ten den, když se můj tehnejší přítel vrátil domů, jsme zjistitli, že jen o jeden vlak unikl smrti. Jak krátký a nevyzpytatelný může život být. Na druhou stranu, pokud se člověk příliš bojí, nemohl by dnes dělat skoro nic a musel by sedět zavřený doma.

Pokud se chystáte do Londýna, pak se připravte na skvělé zážitky, ale také přelidněné město plné cizinců z celého světa. Což je z mého pohledu zajímavá zkušenost, seznámíte se zde se zajímavými lidmi. Nicméně jsou čtvrti, kterým bych se v nočních hodinách raději vyhla.

Happy travels!!! And have fun!

Dnes mě velmi zasáhla smrt Ivety Bartošové a rozhodla jsem se napsat krátký článek.

Díky mým starším sestrám jsem vyrostla na Daliborovi Jandovi, skupině Queen nebo Modern Talking, a také na Ivetě Bartošové.

Ráda bych vyjádřila svůj smutek nad tím, že Iveta odešla. Takový konec si nezasloužila.

Místo, aby se jí dostalo pomoci, tak ji naše společnost ještě více ubližovala. A to se mi prostě nelíbí.

Nemám ráda bulvár a ani mě nezajímá život celebrit. Mám totiž svůj vlastní život a mám pocit, že lidé, kteří žijí tím, že řeší životy jiných, si nikdy neužijí svůj vlastní život, který může být někdy až příliš krátký.

Věřím tomu, že kdybychom my lidé nežili životy jiných a příliš se nezajímali o to, co dělá jaká celebrita, pak bychom neživili bulvární plátky a Iveta tu mohla být s námi.

Nechci nikoho odsuzovat, nicméně bych ráda poukázala na to, že deprese, ač se jeví jako malá, by se neměla podceňovat. Nejvíce však záleží na našem okolí a na podpoře, které se nám v takové situaci dostává od našich blízkých.

Sama jsem zažila lehkou depresi, s Ivetinou se samozřejmě nedá srovnávat. Nicméně vím, jak reaguje okolí. A bohužel i já jsem se v té době setkala s odporem v mé vlastní rodině. Deprese je stále považována za známku slabosti a lenosti a bohužel naši blízcí místo, aby nás podrželi a pomohli nám, tak nám dost často sdělí větu typu: „Vzchop se, dej se dohromady, a pak přijď. Nemůžu se na to dívat.“ Nebo něco podobného. Bohužel tohle člověku v depresi vůbec nepomůže, ba naopak. Na koho se pak má obrátit, když ne na svoje blízké? Navíc, když se sám s takovou nemocí nesetkal. Ano, je to nemoc. Máte-li angínu, také Vám nikdo neřekne, vzchop se a šupajdi mezi lidi. Tak proč tolik lidí podceňuje depresi?

Je nutné rozlišovat mezi špatnou náladou, která trvá přechodně, jednoduše se nám nic nechce a jsme smutní, nic nás nebaví. A lehkou nebo dokonce těžkou depresí, kdy bychom opravdu měli vyhledat lékařskou pomoc.

Ztráta blízkého člověka je jedním z nejtěžších období našeho života. Každý jsme navíc jiný a někdo je emotivnější a všeobecně citlivější. Rozchod je citově vyčerpávající záležitost a není tedy na místě se odsuzovat, pokud Vaše špatná nálada přeroste v depresi.

Pokud jste ztratila blízkého člověka, Vašeho partnera, i přesto, že od Vás „jen“ odešel a jeho odchod Vás zasáhne natolik, že i několik měsíců cítíte špatnou náladu a měla byste obavu, že už se nejedná o přirozený smutek nad ztrátou, ale že trpíte depresí, nestyďte se a navštivte lékaře. Nejsem zastáncem anti-depresiv, ani jiných léků. Ale někdy stačí poradit se nebo si jen popovídat s psychologem.

Ne každý z nás má podporující rodinu nebo blízké kamarády. Někdy už jen to, že se někomu vypovídáte, nesmírně pomůže. Především nám ženám. Vypovídáte se kamarádce, popláčete si a je Vám hned lépe. Muži mají v tomto směru smůlu. Většina z nich své problémy drží v sobě. Což dříve nebo později musí ven, otázkou pak zůstává, jak se to „ven“ projeví.

Proto se nestyďte ani neobviňujte, pokud máte pocit, že jste v depresi a navštivte psychologa nebo Vašeho lékaře. Někdy je těžké depresi rozpoznat. Zvláště, pokud jste se s ní ještě nikdy nesetkala.

Iveta již bude mít klid, moc jí ho přeju a přeju nám všem, abychom žili svůj vlastní život a užili si jej, co to jde. Život je totiž strašně krátký a rychle utíká a navíc nikdo z nás neví, jak dlouho má ještě před sebou. Proto hledejte v životě krásné chvíle a snažte se radovat se i z maličkostí.